Sirotčí hrádek (též Sirotčí hrad, Sirotčí hrady či Růžový hrad, německy Waisenstein nebo Rassenstein) je zřícenina gotického hradu, která se nachází nad vsí Klentnice v Pavlovských vrších. Počátky zdejšího hradu sahají do 13. století, kdy jej vystavěli Wehingenové, hrad poté patřil Lichtenštejnům a Ditrichštejnům, v 16. století zpustl. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka.

Hrad nechal vystavět v polovině 13. století švábský rod Wehingenů, respektive jejich odnož, kterou založil rytíř Siegfried Sirotek. Po vymření rodu Wehingenů se hrad roku 1305 dostal do držení krále Václava III., který byl o rok později zavražděn. Poté se dostal do rukou Lichtenštejnů. V roce 1575 byl převeden do rukou Ditrichštejnů, přičemž tehdy už byl pravděpodobně zpustlý. I když se urbář z roku 1560 o Sirotčím hradě nezmiňuje, v roce 1590 jej výslovně označuje jako pustý.

Pověst

Se sirotčím hrádkem se váže i pověst o rytíři Čičosovi, který patřil k řádu templářů. Na hradě působil jako kastelán. Když se mu měl narodit syn, přišel Čičosovi povolávací rozkaz jeho řádu. Kvůli narození syna však Čičos odmítl. Nedlouho na to se na hrad dostavil komtur, kterého Čičosova žena Růžena požádala, aby šel nově narozenému dítěti za kmotra. Podle tradičního zvyku jméno dítěte vybírá právě kmotr.

Komtur nabídku přijal a dal dítěti jméno Orphanus („sirotek“). Po narození dítěte dal komtur popravit Čičose za zradu řádu a učinil tak Orphana skutečným sirotkem. Poté nechal popravit všechny obyvatele hradu (až na jednoho), zatímco vdově po Čičosovi puklo srdce žalem. Komtur z hradu odjel a Orphana vzal s sebou. Ten, když se po letech na hrad vrátil, nalezl tam jediného člověka – starce, kterému se kdysi podařilo uniknou komturovu hněvu. Když mu stařec převyprávěl, co se tehdy s jeho rodiči stalo, Orphanus zešílel a od té doby má po nocích jezdit na koni z hrádku na Turold.